Inventura v úschovně vzpomínek
Mám několik míst, na která si ukládám vše, co si chci čas od času připomenout. Krabice na hmatatelno. Ukrývá spoustu nepotřebných drobností, bez kterých se prostě nedá žít - okopané první botičky mých synů, prokousaný dudlík, čepička, kterou jsem šila ze staré seprané halenky, aby chlapečkům neublížilo sluníčko, mléčné zoubky, mašličky z dárků, psaníčka Ježíškovi, dárečky a přáníčka vlastní výroby, spousty kresbiček a malůvek, dopejsky začínající "Milá maminko,...", však sami víte.
A ty nehmatatelné potřebnosti ukrývám na dvou místech. Jedním je paměť a druhým snad srdce. Občas se pokouším na chvíli zastavit v tom překotném spěchu všedních dních a připomenout si, jak jsi mi v létě svazoval vlasy trávou do culíku, aby mi nebylo horko. Nebo jak jsem ti řekla, že je asi nejvyšší čas mít dítě a ty ses na mě podíval a řekl: "Hmm, tak to abychom se vzali." Kouknu na usušenou svatební kytku a vidím, jak o svatební o noci sedíme vedle sebe na posteli a z očí nám kanou sladké slzy štěstí. Vzpomínám si na strach v tvých očích, když jsi říkal: " Neboj se, všechno dobře dopadne" a vezl mě do nemocnice, aby odstranili to, co ve mně rostlo mnohem rychleji než naše dítě - a měls pravdu. A vzpomínám si také na hrdost a možná i překvapení ve tvých očích, když jsi prvně vzal našeho syna do náruče (A proč překvapení? Protože ty přece umíš jen holky...)
A tak si čas od času pouštím naše "malé soukromé filmečky", abych nezapomněla, že život je vlastně úžasný, třebaže se mi to zrovna nezdá, a že mám doma ty nejbáječnější hochy, i když bych je třeba právě teď nejraději přizabila!