Fenomén zvaný kaštany
Den co den chodím z práce (a někdy i do práce) přes park s dlouhatánskou kaštanovou alejí; mami, já vím, že stromy se nejmenují kaštany, ale jírovce maďaly, ale uznej, že kaštanová alej zní lépe :) - maminka - učitelka přírodopisu - mně o přírodě naučila ledascos, ale nikdy nezapomenu, jak mě přesvědčovala (už jako dospělou ženu a matku dítěte), že přece té chobotnici musím ušít osm ramen, aby dítě nemělo o chobotnici mylnou představu.
Ale to jsem odbočila, tak rychle zpět do té aleje. Nevím, jak vy, ale já nikdy nemohu odolat a musím se shýbnout a sebrat aspoň jeden ten mrňavý lesklý hnědý šišoid. A když se rozhlédnu kolem sebe, vidím, že podobně jsou postiženi lidé všech generací. A tak chodím s vyboulenými kapsami a na stole mi rostou dvě hromádky kaštanů - jedna v práci a druhá doma. Tato úchylka se u mě projevuje již delší dobu - po téměř pěti letech jsem opět nastoupila do práce, byl mi přidělen tentýž pracovní stůl a můžete třikrát hádat, co jsem našla v šuplíku - správně - staré scvrklé kaštany.
Nevím, proč vlastně ty kaštany sbírám, nevím, proč je nedokážu vyhodit, když jsou už ošklivé staré a scvrklé. Asi mám obavu, abych neskončila stejně jako ty kaštany - aby mě taky někdo nevyhodil, až budu stará a scvrklá :)