Na červenou ne ...
Stalo se to před deseti lety. Nastěhovala jsem se synem do nového bytu, on začal chodit do první třídy a já začala prvním rokem učit. Tak nám všechno hezky vyšlo. Až na to, že jsme byli sami.
Každé pracovní ráno to bylo stejné - ať jsme vstávali, kdy chtěli, často se stávalo, že jsme nestíhali a mně ujel autobus. Pěšky mi to trvalo do práce půl hodiny a tak se párkrát přihodilo, že jsem nestihla být v práci včas.
Jednoho zimního rána jsme jako obvykle vybíhali z domu na poslední chvíli. A ejhle, zrada! Všechno bylo pokryté souvislou vrstvou ledu! Doklouzali jsme opatrně do synátorovy školy. A jako naschvál jsem z autobusu uviděla opět jen koncová světla! Co teď? Zkoušeli jste někdy utíkat po ledě? No, jde to dost špatně. Ale co už. Doběhla jsem ke světelné křižovatce a vidina koberečku v ředitelně, na kterém mi pan šéf dává kapky, že jsem přišla pozdě, mě hnala kupředu. Jenže na semaforu červený panáček. Na zlomek vteřiny jsem zaváhala. Pak jsem se rozhlédla, nejelo žádné auto (byl to přechod přes odbočení vpravo, se slabším provozem), tak jsem to riskla. Už když jsem přebíhala po přechodu, cítila jsem, že něco není úplně v pořádku. Nohy ujížděly jiným směrem než jsem měla v úmyslu já. Podařilo se mi dostat do bezpečí na protější stranu, ale tam jsem sebou sekla jak dlouhá, tak široká. Vyrazila jsem si dech a všechny věci se mi rozsypaly kolem. Zmítala jsem se jako brouček převrácený na krovky a snažila se opět nabrat dech. V tom šel kolem tatínek s asi čtyřletým chlapečkem. Nezaváhal ani na okamžik - vymrštil ke mně pravici a já se mezi chroptěním snažila vděčně usmát v domnění, že napřažená pravice přináší pomoc. Jak hluboký byl můj omyl!!! Vzápětí onen rodič pronesl slova, která mi v uších zní dodnes: "Vidíš, to má z toho, že přechází na červenou!"