Potěšení
Určitě už se vám stalo, že jste ráno vstali špatnou nohou nebo napřed tou částí těla, ve které záda ztrácejí své dobré jméno :), venku bylo ošklivo a ještě jste museli do práce.
Tak nějak to vypadalo jednu prosincovou sobotu i u nás doma. V práci se konal tzv. "Den otevřených dveří" (jako dítko školou povinné jsem jednou ve škole vyřídila paní učitelce tatínkův dotaz, zda má přijít ty dveře zavřít ...). Od nás se čekalo, že vyzdobíme učebny, připravíme "kulturní program" a budeme lákat potenciální studenty - no prostě "prima sobota".
Vrcholně otrávená jsem se nasoukala do zdravotních punčošek (holt křečové žíly si žádají své oběti) a ze šatníku jsem vytáhla kostýmek po švagrové (prý Chanel, ale moc bych tomu nevěřila). Pak jsem snažila přesvědčit svůj rudý dvoucentimetrový porost lebky, aby vypadal aspoň trošku reprezentativně a namalovat si na tu svou hu.. nějaký hezčí obličej.
S pocitem marnosti jsem se vyplížila z domova. V autě na mě už čekali mí tři chlapi - prostřední mířil na praktickou část školního kola chemické olympiády a nejstarší a nejmladší tvořili můj doprovod. Když jsem se posadila do auta a zabouchla za sebou dveře, ze zadního sedadla se ozval hlásek toho nejmladšího: "Mami, ty ale vypadáš nádherně!"
Těch pět slůvek rázem změnilo celé ráno.
A proto nezapomínejme svým blízkým říkat milé věci.