"Toaletní" historka I.
Původně jsem svůj příběh chtěla nazvat historkou záchodovou, ale řekla jsem si, že by to mohlo některého čtenáře pohoršit.
Každý rodič si asi ještě pamatuje to náročné období, kdy se snažil svého potomka přesvědčit, že mokrá plenka není to pravé ořechové pro jeho zdárný vývoj a že bez nočníčku bude mezi vrstevníky na písku totálně znemožněn (ve skutečnosti šlo spíš o to, že bude totálně znemožněn rodič, jakožto kreatura neschopná vést své dítě k čistotnosti :)).
Po fázi nočníčkové, nastává období záchodové, kdy se rodič snaží dítěti namluvit, že ten super nočník, který ještě nedávno byl dokladem potomkovy úžasné zralosti a inteligence, je prostě nemožný (protože kdo to má pořád vylívat a utírat ze země, když se takový nočník přilepí dítku na záď a v momentě, kdy dítko vstane, to zrádné zařízení vyklopí veškerý svůj obsah nejlépe na nejsvětlejší a nejhůře čistitelnou podlahovou krytinu, která je v celém bytě k mání).
Jelikož mám doma tři chlapy, tuto fázi výchovy jsem ochotně nechala na svém muži - nemám potřebné vybavení a "na stojáka " by se mi potřeba vykonávala opravdu poněkud problematicky:). Ale šeredně se mi to vymstilo. Nejmladší chlapeček mě jednoho krásného dne vyhmátl na oné místnůstce, kam císařpán chodí sám a dámy zásadně ve dvou, a povídá: "Jak to, že sedíš?" Zablekotala jsem něco v tom smyslu, že nemám "vrabečka". Mládě si založilo ruce v bok a s velitelským gestem nařídilo: "Ukaž!" Pak se hluboce zamyslelo a s výrazem nejhlubšího opovržení prohlásilo: "Ty máš fakt jenom zadek, tak můžeš sedět!"
(to be continued :))