"Toaletní" historka II.
Ten, kdo si přečetl moji "Toaletní" historku I. jistě pochopí, že po prožitých "útrapách" jsem jednoho krásného dne zatoužila po soukromí a na oné místnůstce se zamkla. No co, když bude mládě něco nutně potřebovat, je doma ještě tatínek a starší bratr(stávalo se totiž železným pravidlem, že v momentě, kdy za sebou člověk zavřel dveře, že si uleví, už začalo mládě vyjekovat, že to či ono a včera už bylo pozdě...). To se mi však stalo osudným.
Jen za mnou zaklaply dveře, už u nich stálo mládě s naléhavou potřebou něco vyřešit. Nespokojilo se s tím, že jsem momentálně nepoužitelná, nešlo za tatínkem, jak jsem mu radila, ale pověsilo se na kliku, párkrát zalomcovalo, v zámku luplo a já zůstala uvězněná uvnitř.
Mládě odskotačilo za tatínkem a se zjevným potěšením mu oznámilo, že jeho drahá polovička dřepí na záchodě a nemůže ven. Tatínek se chopil kufříku s nářadím a pustil se do záchranné akce.
Nebudu to dále protahovat, asi po půlhodině boje došlo ke konečnému vítězství pána tvorstva nad hloupou hmotou a zámek povolil (od té doby nejen, že WC nejde zamknout, ale nejde ani zavřít:)). Když jsem s úlevou otevřela dveře, stálo tam mládě (opět s rukama v bok) a káravým hlasem povídá: "Vidíš, vidíš, kolikrát ti mám říkat, že se nemáš na záchodě zamykat? Máš štěstí, že jsme tě s tátou vysvobodili!"